Pomáhat lidem okolo není nic výjimečného.
Dělá to většina lidí, co znám. Pomáhají rodině, kamarádům, kolegům v práci nebo přispívají různým neziskovkám.
Zkrátka je to v nás ono – pomáhej bližnímu svému – je v nás prostě zakódováno.
A to je dobře.
Proč já osobně pomáhám?
Asi první impulz sahá až do dětství, kdy jsem žil v Teplicích – lázeňském to městě, kde se krom jiného léčí i pohybové ústrojí. Chodil jsem tehdy do plaveckého oddílu a s námi na bazén také chodily děti s pohybovým hendikepem. Jako kluci jsme si z nich dělali legraci, napodovali jejich neumělé plavecké styly atp.
Nicméně někde za tím se skrýval hluboký obdiv.
I přes svůj hendikep se tyto děti radovaly z volnosti pohybu, kterou jim voda poskytovala. Co na tom záleželo, že bez pomoci se tam neměly možnost dostat.
Jakmile tam byly, dováděly, plavaly, jak jen jim jejich omezení dovolovalo. Celý bazén byl pak naplněn onou radostí a odhodláním nevdávat se a bojovat.
O mnoho let později, když jsem se rozhodl účastnit se svého prvního maratonu, jsem si znovu uvědomil jaké mám štěstí, že mohu a jsem schopen běhat a nemusím úplně řešit každou korunu. Uvědomil jsem si i to, kolik je lidí okolo, které toto štestí nemají. To vedlo k tomu, že jsem zorganizoval svůj první fundraising.
A popravdě řečeno to byl také důvod, který mě ve výsledku spolu s podporou rodiny dostal až do cíle. Skoro celou druhou polovinu závodu, kdy už jsem to chtěl opravdu vzdát, mě pohánělo právě vědomí, že pokud závod dokončím budou věnovány peníze na charitu, v opačném případě nikoli. A tak jsem krok za krokem směřoval do cíle, abych mohl splnit svůj slib.
Lidé, kterým se snažím pomoci, jsou pro mě velkou inspirací díky tomu, jak usilovně bojují, nevzdávají se a navíc se dokáží radovat i z obyčejných věcí.
Za to mají můj neskonalý obdiv, úctu i podporu.
